Nadporučík v.v. JAROSLAV SOUČEK
* 16.8.1921 v Ivaničích na Volyni, Polsko
+ 21.2.2016 Chrudim

" Když zabili kamaráda, tak jsem si říkal: „Má pokoj, zítra přijdu já.“

• narozen 16.8. 1921 v obci Ivaniče na Volyni
• 12.8. 1944 – vstup v Ivaničích do tvořícího se 1. československého armádního sboru, tanková brigáda, 3. Prapor
• výcvik v Sadaguře a v Černovicích
• šoférský kurz v Krosně, služba jako řidič
• samopalníkem v Karpatsko-dukelské operaci
• boje u Ratiboře a na polském území, Ostravsko-opavská operace
• 1945 – návrat na Volyň
• svatba na Volyni s Ukrajinkou Ninou Romaškovovou
• 1947 – reemigrace do Československa, usazení v Meclově u Horšovského Týna
• poštovním doručovatelem
• přestěhování do Chrudimi

Mládí na Volyni

Jaroslav Souček se narodil 16.8.1921 v Ivaničích na Volyni v tehdejším Polsku. Jednalo se o česko-ukrajinskou obec, ale Čechů zde žilo poměrně málo. Čechů bylo přibližně 30 domů, a ačkoliv byly nedaleko malé vesničky s dalšími Čechy, stále byli mezi Ukrajinci a Poláky menšinou. Rodiče se věnovali zemědělství, měli krávy a pěstovali chmel. Chyběly české školy a styk s vlastí, s Československem, neboť jakýkoliv styk se zahraničím byl zakázaný. Jen nejstarší Češi vzpomínali na pomoc České matice školské, díky které se k Čechům dostaly informace o vlasti. V době narození Jaroslava Součka cokoliv českého scházelo - jen v ústním podání starších zůstaly vzpomínky na velké vlastenectví - ale základní svátky jako byl svatý Josef nebo svatý Václav se ve všech rodinách slavily. Pořádaly i zábavy a rodiny mezi sebou udržovaly velkou soudružnost až v rodinném smyslu. Již samotné bydlení a žití se odlišovalo od místních obyvatel a zachovávalo si český základ. Pan Jaroslav Souček vše nebral jako vlastenectví, ale jako samozřejmost. Hrdost a „češství“ bylo v rodinách automaticky vštěpováno v denním a nelehkém životě.

Na tehdejší polský režim nevzpomíná příliš s láskou: „Otázkou je život po válce v polském státě. Poláci to obhospodařovali od roku osmnáctého do roku třicetdevátého, ale neudělali tam pro lidi nic. Ani nic nevystavěli. Tam byly ještě blátivé cesty a bez vysokaček se nedalo ani projít. Nejhorší bylo, že vše bylo v židovských rukou. Židé určovali cenu. Když jsem chtěl něco koupit, tak jsem se musel ptát, co chce, a když jsem něco prodával, tak kolik mně dá.“

 Jaroslav vychodil v polském státě 4 třídy obecné školy. Zemědělský charakter Volyně určoval další životní fáze zdejších školáků, a tak se často stávalo, že místo postupu na střední školu pracovali na statku svých rodičů. Také Jaroslav po ukončení čtyř tříd do školy již nechodil: „Jelikož nebyly finance. Tak jsem se šel učit krejčím. Náhodou jsem učil u polského krejčího.“ 

Polsko-české šarvátky na Volyni

Během zabírání Druhé republiky nacistickým Německem dne 15.3.1939 obsadila polská armáda Těšínsko a tento konflikt se přenesl i do oblasti Volyně: „Hodně Poláků se nám do očí docela vysmívalo. Kritizovali, že Češi neválčili a že se dobrovolně vzdali. Oni [říkali], že Češi jsou tchoři, že se honem vzdali a utekli: 'A my nedáme ani knoflík.' (…) A pak jsme se jim zase smáli: 'Říkali [jste], že nedáte ani knoflík a odevzdali jste jim celé pláště, ne knoflíky.' Ale když to vezmete, tak Poláci sebrali Těšínsko.“

Banderovci na území západní Volyně

Po napadení Sovětského svazu dne 22.6.1941 vítaly ukrajinské davy německou armádu, jelikož si od ní slibovali samostatnou Ukrajinu. Nacistická propaganda skutečně rozšiřovala zprávy o umožnění autonomie ukrajinské země a utvářela ukrajinskou policii jako pomocný orgán nacistické správy. V roce 1943 však již bylo jasné, že nacisté nechtějí dostát svým slibům a začala se organizovat Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), lidově nazývání jako banderovci podle Stjepana Bandery.
Banderovci požadovali etnickou čistou Ukrajinu, Jaroslav Souček však uvádí i náboženský rozměr jejich činnosti: „Nebyla to otázky jenom národnosti, že bylo vyvražďování polského národa, ale byla to i otázka katolictví. Kdo byl katolík, byl nepřítel a byl [určený] k likvidaci. Oni také prohlásili, že na Ukrajině může žít pouze čistokrevný Ukrajinec. Ani nepřiznávali smíšená manželství. To bylo heslo Stjepana Bandery.“

Druhou květnovou neděli v roce 1943 udělali banderovci akci a masově vyvražďovali polské obyvatelstvo: „Ze soboty na neděli po vesnicích vyvražďovali děti, starce, všechno. A zároveň ty vesnice vypalovali. Hned vedle mého bydliště, takových pět kilometrů, měli svůj hlavní štáb.“
Nejednalo se však pouze o banderovce, kteří působili na území západní Ukrajiny. Svou činnost zde odváděli také melnykovci, nazývaní podle Andreje Melnyka, a bulbovci podle Tarase Bulby. Melnykovci byli umírněnou větví Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a byli proti násilnému vyvražďování.

Samopalníkem na Dukle

Po příchodu Rudé armády na Volyň počátkem roku 1944 byl Jaroslav Souček dne 12.8.1944 odveden do tvořícího se 1. československého armádního sboru: „Hlavní štáb stál v Rovně. Tam bylo hodně Čechů. Bylo to po osvobození našeho území a tak během tří neděl přijeli agitátoři, tak jsme dobrovolně nastoupili do české[1] armády. Ale musím zase k tomu říct, že kdybychom nenastoupili dobrovolně, tak nás stejně zverbovali Rusové.“

Následoval výcvik v besarabských Černovcích a v Sadaguře a poté odjezd na frontu. Vojáci byli soustředěni u Krosna a Jaroslav Souček byl zařazen do tankové brigády k 3. tankového praporu. Na Duklu však šel s automatem v ruce: „Asi se protrhla [frontová linie], tak [jsme šli] do obrany. Museli jsme nastoupit do řady, odpočítali nás sto dvacet, bez žádného výcviku, bez ničeho, poslali nás na Duklu a zařadili na Komárníky, na Dolní Komárník[2] po pravé straně úseku. Tak jsme dělali obranu.“

Jak Jaroslav Souček dále vzpomíná, po čtrnácti dnech byl s dalšími vojáky poslán dva kilometry na západ. Jejich spolubojovníci se odtud neozývali, a tak tam měl se svou skupinou odejít: „Když jsme se přiblížili k mostu, určitá skupinka prošla takových dvacet metrů za most a tam byl takový keř nebo stromek. Bylo štěstí, že oni šli a my jsme se blížili k tomu mostu. [Němci] spustili palbu z kulometu, ale [naši vojáci] měli štěstí, že nešli břehem, ale brodem, tak ty střely byly nad nimi. Do té vody padli, bylo to už v říjnu, voda byla studená, chtěli ven a dostali dávku. Dva z nich byli mrtví. Zbytek se soustředil pod mostem. A tam jsme se nemohli pohnout, protože z jedné nebo z druhé hory jsme byli ostřelováni. Na to štěstí tam bývaly deště a to byl jasný den, sluníčko zacházelo a měsíc už byl nahoře. A my jsme nevěděli, jestli je to území německé nebo naše.“
Po setmění přišla spojka s rozkazem k ústupu a s ujištěním, že je cesta volná. Mezi vojáky byli dva ranění a navíc se nemohlo kvůli utajení skupinově odejít. Museli jít jednotlivě. V dalších dnech následoval další velký útok sedmi sovětských divizí severozápadně na Bezejmennou kótu: „Během sedmi dnů se z těch sedmi divizí zformovala jedna. A naše skupina se také zúčastnila.“
Jaroslav se s dalšími vojáky dostal do míst ostřelování jak sovětským, tak německým dělostřelectvem: „Já jsem se dostal, přede mnou byl kamarád, na hlavní kopeček, kde byl svah na druhou stranu a najednou jsem koukal - [kamarád]automat hodil, nevzal ho a otočil se. Tak jsme utíkali zpátky a vrátili jsme se nejméně přes kilometr. Kteří šli hlavním kopcem, byli zachránění, a kteří uhnuli na stranu [byli ostřelováni]. My jsme byli z těch dvou stran zabraný Němci. [Zbývalo] jenom uzavřít. Tak hodně zahynulo a ti, co šli po hlavním hřebenu, nebyli v dosahu.“

Řidičem v tankové brigádě

Poté se Jaroslav Souček vrátil do šoférského kurzu v Krosně a po jeho ukončení putoval se 3. tankovým praporem do prostoru Krakova. Zde obdrželi tanky a jednotka se připravovala k útoku na Ratiboř: „Na malém kopečku shořelo sedm tanků během pár krátkých minut. Potom byl útok zastavený. Tam byla hlavní křižovatka, tam měli Němci hořlaviny, střelivo a tuto, nějakým pádem to explodovalo, tak byl poprašek sněhu a na silnici se přímo vytvořila krvavá břečka.“

Jaroslav Souček se také zúčastnil Ostravsko-opavské operace. Zde se poprvé shledal s obyvatelstvem mluvícím česky. Velitelem operace byl major Šrámek, jelikož pocházel z Opavska a místa budoucích bojů dobře znal. Ostravsko-opavská operace byla úspěšná, jednalo se o poslední důležité nasazení armádního sboru. 
Jaroslav Souček vzpomíná na průběh Ostravsko-opavské operace, kdy se podařilo zdárně postavit pontonový most: „Všechno se v klidu vyvíjelo, a když měl být dodělaný, tak to všechno Němci zbombardovali. Rozbili ho a na nás také útočili. Tak jsme museli opustit stanoviště, rozkaz jsme měli: 'Při odchodu veškeré vozy zničit.' Když je nebudeme moci odvézt, tak zničit. My jsme to náhodou přežili, jeli jsme odtamtud směrem na sever a tam, jak tekla řeka, asi přes kilometr šla železnice, tak jsme přejeli na druhou stranu. A [pak] jsme nemohli ani pokračovat v jízdě. Byli jsme za prvé ostřelováni a za druhé koně, lidi, všechno - ta cesta byla zatarasená, možná říct, mrtvolami.“

Po válce zpět na Volyň

Po Ostravsko-opavské operaci se jelo na Prahu, ovšem v Kolíně se dne 8.5.1945 setkali s německými vojáky v bojovém postavení. Byla sice vyhlášena kapitulace, ovšem němečtí vojáci o této situaci zřejmě nevěděli. Zavolali telefonem a po ujištění, že konec války opravdu nastal, vypukla v jejich táboře obrovská radost.
V Praze se Jaroslav Souček ocitl 10.5.1945 a s jednotkou byl umístěn do Dolních Měcholup. Jelikož si však Poláci činili nárok na část Slezska (Ostrawica - granica) a hrozil další válečný konflikt s Polskem, byli vojáci z tankové brigády přesunuti na Bruntálsko: „V Bruntále jsme stáli delší dobu, pak jsme byli přeřazení do Ostravy - Poruby a potom přišla, možná říct, vyhláška, že kdo se chce vrátit domů do Sovětského svazu, může se vrátit. A já jsem byl v partě, kdy jich většina jela. Tak jsem tam jel.“

Po návratu do rodných Ivanič zjistil, že dům rodičů byl vypálen. Navíc byl za režimu Sovětského svazu na Volyni velice těžký život, a tak Jaroslav usoudil, že bude lepší reemigrovat v rámci masivní reemigrace volyňských Čechů v roce 1947 zpět do Československa.

Reemigrace v roce 1947      

Mezitím si na rodné Volyni našel ukrajinské děvče a těsně před reemigrací se mu narodil syn. Protrpěl si tak vyřizování s dokumenty kvůli smíšenému manželství. Vyřízení vystěhování bylo jednodušší pro Čechy, neboť vše bylo zařízeno v rámci dohody mezi státy. Ovšem pro manželku, Ukrajinku, platila jiná pravidla a jiný postup. Kdyby nebyla vdaná, vystěhovat by se nemohla: „Pokud byli oba manželé Češi, tak s tím problém nebyl, ale pokud byla jiné národnosti jak já, vzal jsem si za manželku Ukrajinku, tak jsem musel jet až na Senkevičovku, tam byli také Češi, a až tam jsem to musel vyřizovat. A když jsme tam jeli, tak nám ani jízdenky nechtěli dát.“ V rámci reemigrace odjížděli Češi z Volyně v sovětských vagonech, které by se daly charakterizovat jako dobytčí. Jaroslav vzpomíná, že ve střeše byla díra a celý vagon byl zaneřáděný.
Cesta trvala 14 dní, než se s manželkou a s malým synem dostal přes Podkarpatskou Rus do Československa: „Čtrnáct dní [jsme neměli]ani nic teplého [k jídlu] a malé děti [se] ani [nedalo] vykoupat. Tak už [na Slovensku] přicházeli sestry od Červeného kříže k vagonům a malé děti vykoupaly a převlékly.“

V Československu

Po reemigraci obdržel dům v Meclově na Horškovskotýnsku, ale jeho úroveň byla velice špatná: „Okna jsem nemohl otevřít, z obýváku jsem podlahu odvážel na kolečku, ucupal jsem hlínu a dal jsem tam normálně obyčejné lino. A nedostal jsem žádnou pomoc.“

Po válce pracoval jako krejčí u soukromníka pana Záhoře v Meclově, ovšem po roce 1948 byly živnosti likvidovány, a tak odešel do šicí dílny v komunálním podniku, který se vybudoval v prostorách bývalého kláštera v Horšovském Týně. Pro zdravotní problémy však musel nakonec odejít. V obci Meclov byla veliká továrna na mletí živce, pracovní místa v hornické kategorii, ale Jaroslav Souček nastoupil kvůli zdraví na poštu jako listonoš. Zde byly výdělky velmi nízké, a tak se s Ninou věnovali i domácímu hospodaření. Později museli pole dát do užívání JZD a obdělávali jen zahradu u svého domu.
Na Jaroslava byl vyvíjen nátlak, aby také vstoupil do JZD, kde již pracovala manželka. Nakonec od toho upustil a chodil na povinné brigády. Přesto tento nátlak prorostl i na jeho děti. Syn Miroslav, narozený v roce 1947, nesměl jít na střední školu a musel se jít učit na elektrikáře. Dcera chtěla jít studovat na Střední pedagogickou školu, avšak od národního výboru neobdržela doporučení. Zvolila si tedy Střední všeobecně vzdělávací školu s podmínkou, že po maturitě bude studovat na vysoké škole zemědělský obor. V období Pražského jara však již na tuto podmínku nebyl brán zřetel.

Jaroslav Souček mohl zůstat na poště díky „odevzdání“ dětí do socialistického hospodářství. Na poště tak zůstal až do své penze. Manželka pracovala v JZD, ovšem jednoho dne utrpěla těžký úraz nohy a odešla do invalidního důchodu.

Povíce jak 40 letech se spolu pak přestěhovali k dceři do Chrudimi, kde bydleli v podnájmu. Později si svépomocně postavili družstevní byt a žili spolu spokojeně až do smrti manželky v roce 2000. V Chrudimi se Jaroslav Souček zapojil do práce v organizaci Československé obce legionářské a dosud pracuje ve výboru organizace.