(Ne)dožitých 100 let mého dědy 16.8.2021

Vzpomínek na dědu by bylo tolik. Ty poslední, kdy už jsem byla velká holka si vybavuji stejně ráda, jako ty z dětství.
Dlouhou dobu si do mě děda rýpal, že už bych si měla najít pořádného mužského, že on tady věčně nebude. Smál se, že asi nebude moc ani umřít, když pořád jsem ještě nenašla toho pravého. Měl o mě starost.

Když jsem si našla svého manžela Pavla a přivedla mu ho ukázat, bylo na něm od první chvilky vidět, jak je šťastný, že jsem si našla správného chlapa. Věta „Teď už mohu v klidu umřít“ mluvila za vše. A také zanedlouho odešel. Člověk cítí smutno, občas si i popláču, ale s dědou je to tak, že nějak nemám pocit, že odešel. Jako by tady stále byl. Nejsou to jen vzpomínky, ale i životní moudra, kterými se řídil a která nás učil. Jeho jemný ironický humor, věčný úsměv a rozzářené modré oči… Jako by tu stále semnou zůstávali.
A opravdu se můj manžel v mnohém dědovi podobá. Svou láskou, dobrotou a člověčenstvím… I on mi dělá život lepší a klidnější. A tak díky tomu všemu vznikla série fotografií rukou mého manžela. Obrazy, které jsou vzpomínkou na mého dědu, protože ruce byli nejvíc. Skrze ruce procházelo jeho srdce, jeho láska, jeho štědrost, pocit bezpečí i pocit klidu. A tak vždy při pohledu na tyhle fotografie se mi vrátí všechny tyhle krásné chvíle a vzpomínky. Protože pro mě jsou tihle dva lidé propojení.