Když si básním...

NA DRUHÉ KOLEJI

V černobílém ránu
Tma se rozpouští
A bláznivý tlukot srdcí
Vyhnaných do ulic Se uklidní. Se utiší.

Koleje potažené námrazou
A obláček páry
Od dychtivých rtů
A v hrnku káva chladne
Srdce rytmus ztrácí

Myšlenka prolétne dutoprázdnem
Na hladině černé kávy
Ledová krusta roste
A srdce? Skrze mráz slabě ťuká

Černobílé ráno
Pohltí polední slunce
Oslepí oči, otupi srdce
A kafe se stává černou břečkou

Tam ráno na nástupišti
Na druhé koleji
Vlak odjíždí... 

TOBĚ Z. a jen Ty víš

Naslouchání ticha,
touha vrytá do očí,
když srdce těžce dýchá
a svět se náhle otočí…

Kapka deště z mlhy,
suchý list na špičce boty,
dnes spíjíme se do němoty
pro jeden dotek pod kůží

… a čteme básně o růžích
a vůbec necítíme nic…

Snad jen stud nad láhví vypitého vína,
čí je a čí není to dnes vina,
věčný stín nás stíná
a umíráme v času područí…

Něžné výkřiky na hladině vody
a nikdo za nás neručí…

ROZERVANÁ VĚČNOST

Pod slupkou létavic,
ukrytá v křídlech plameňáků,
za hradbou šedých mraků,
kde slza zamrzá...

Nechtěl si už nic

Tam, ve víru
utichající noci,
narážel ve vlnách proud
a dávaje nám pocit
spadlých pout,
ruka ruku nalézá...

Tam ztroskotá rozervaná věčnost

ZNAMENÍ

Říkáš, to je život
A odmítáš se kát.
Vzdychneš, to je život
Můj životní kat

Říkáš, to je osud
A chceš se mu vzdát
Vzdychneš, to je osud
A nechceš se prát.

Říkáš to je karma
Moje prokletí
A v bludném kruhu kroužíš.
Celá staletí.

Tvé myšlenky jsou jako ptáci

Na věčnosti vzdáváme se křídel

Před branou odkládáme touhy

Nevidět, i když si viděl

A na zlomek vteřiny odkrýt čas…

Odpustky v růžovém papíře

Odnáší rozvířený prach

Když andělům se klíží oči

Bolest je opuštěná v tmách

Do snů...

Hořkosladká pachuť dne
ulpěla v betonových zdech
ztrácí se ve zvuku tamburín
do prstů zapletených pavučin…

Krůpěj zbyla z poražených zim,
lahve od dopitých vín,
touha vetknutá do vteřin,
do nářku smutných meluzín.

Do chvějících se strun,
do snů z mořské pěny padá anděl unavený…

Když umírají stromy,
Zbyde po nich jen ticho a prázdnota
Jako když poslední list zaševelí a dopadne na hladinu vody
Jen to tak tiše pleskne a nic

Když umírají stromy
Vítr se nemá kam schovat, kam zamotat
A stín se schoulí u domu na schody
Jen tak tiše se schoulí a nic víc

Když umírají stromy
Kam usednou unavení ptáci?
Jen tak si sednou bezbranní, na plot dřevěný
A píseň poslední cvrlikají tomu stromu

Stromy by neměli umírat…