ITÁLIE září 2020

4.9.2020

2211 mnm Santal – Sarentino – Penser Joch

Bylo to úplně kouzelné. Svítalo, opodál leželi krávy, a to byl původ od zvonění velkých zvonců. Za chvilku se za horizontem objevili i koně. Z auta vedle nás vylezl mužský a chystal si foťák a stativ. Prohodili jsme s ním pár slov a on se pak vydal pěšinou mezi stádem krav a koní někam za horizont hory, kde jsme parkovali. Šel fotit svítání. Říkala jsem si, že sem bych chtěla také ještě jednou zajet a jít fotit. Musí to být naprosto nádherné. Sluníčko se vyzdvihlo zpoza hor a my se rozhodli sjet do údolí. Chtěli jsme najít místo, kde by nefoukal vítr, mohli bychom si uvařit kávu, najíst a se a trochu se umýt. I po ránu, kdy vysvitlo slunce, bylo nahoře jen 7 stupňů a ve větru nám nehořel ani oheň na vařiči.

První naše parkování bylo na parkovišti u řeky. Tyrolské alpy jsou naprosto úchvatné. Rozhodně bych se sem chtěla vrátit. Cesta, kterou jsme sjížděli do údolí byla lemována chalupami, nádhernou přírodou, řekou. I na tom malém parkovišti bylo všude čisto a kolem se tyčili vysoké hory. Tady jsme si uvařili snídani, převlékli se a umyli. Pak zase pokračovali dál, na Lago di Garda. Hory kolem byli majestátní, vysoké a obloha modrá. Sluníčko zářilo, a tak to vše byla jedna velká pohoda. Tak máme plán, že někdy příště se sem, do Tyrol, vrátit. Po několika hodinách jízdy se hory rozestoupili a objevilo se před námi obrovské jezero.  Lago di Garda. Celé toto jezero lemovali hory, hotely, restaurace a spousta parkovišť. Také pláže a u jedné z pláží jsme se i zastavili. Parkoviště bylo placené, pláž byla ze spousty oblázků a voda křišťálově průhledná. A také ledová. Ledová tak, že v sobě nezapřela horské ledovcové jezero. Já jsem se vykoupala, ale Pavel ne. Bylo to super osvěžení, a po chvilce ani to nebylo tak ledové, i když měla voda odhadem 20 stupňů.

Všude bylo moc lidí. Parkoviště většinou placená. Proto jsme se rozhodli pokračovat dál. Dál a dál až do Florencie. Případně, že cestou někde můžeme zastavit a přespat. Cesta byla téměř nekonečná. Chtěli jsme poznat Itálii z její neturistické části, ale ačkoli mají nádhernou krajinu a bylo na co se dívat, tak jsme cestou nenašli ani restauraci kde se najíst. Vše bylo zavřené… od14 hodin jako by Itálie nežila. Ticho, klid a vše zavřené. Vesnice byli chudé, alespoň se nám to tak zdálo. Hodně zanedbané nikde nebyla možnost se pořádně zastavit. Spousta domů opuštěná a lidí poskrovnu. Horko a naprostý klid. Jen díky jedné milé slečně na benzínce – kde bylo sice zavřeno, ale pustila nás na záchod – jsme se mohli alespoň umýt, odskočit si, a i když byli záchody opravdu příšerné a široko daleko nic, tak to bylo lepší, než křoví. Cesta pokračovala. Pozdě odpoledne jsme vyjeli zase na vrchol nějakého kopce. Byla tam možnost zaparkovat a přespat, ale já nechtěla. I když byla nedaleko hospůdka a tady jsme si dali jen limonádu a zase si zašli na záchod. Ani nevím proč, jsem tam nechtěla přespat… ale jeli jsme dál až do Florencie. Dojeli jsme tam za tmy a našli jsme i místo, které Pavel našel na mapě. Měli tam být záchody, otevřené a možnost přespat na parkovišti. Ale jak už začalo být zvykem, tak to bylo všechno jinak. Vše zamčené a asi už hodně dlouho a přespat v těchto místech nebylo úplně ideální. V 9 hodin večer bylo dost náročné najít něco na spaní. A únava už zase byla znát. Bylo to špatné. Provoz ve Florencii byl i v tuhle hodinu celkem hustý. Pavel našel něco, navigace nás navedla, a tak jsme se ocitli uprostřed sídliště mezi zaparkovanými karavany. I tady měli být záchody… ale nebyli. Jen velký červený stan cirkusu, který byl mimo provoz. 
V tuhle chvíli už nám to bylo jedno. Vecpali jsme se mezi karavany a šli spát. Vše jsme nechali až na ráno. A tentokrát jsme se i vyspali.

5.9.2020 Florencie

Ráno po probuzení jsme se rychle pobalili a jeli hledat nějakou možnost, kam si dojít na záchod, umýt se a najíst. První benzina ve městě měla sice otevřeno, ale neměla nic. Ani záchod a ani nic k nabídce. Ale na druhé straně ulice už byla benzínka vybaven téměř vším. A tak jsme se umyli, najedli a převlékli. Jediné, co nám chybělo, bylo pořádné kafe. To v termosce sice bylo ještě trochu teplé, ale ze dne před tím, ale nebylo to už úplně ono. Rozhodli jsme se tedy pro oběd a kafe ve městě, v centru Florencie. Měli jsme štěstí. Našli jsme parkování hned u mostu Zlatníků, Ponte Vechio, kousek od centra a zdarma. To bylo moc prima. Město se již probouzelo a pomalinku se plnilo lidmi. Florencie je naprosto kouzelná. Hned za mostem jsme u stánku koupil malé loutky Pinochia pro děcka. Na památku. A pak už jsme jen courali po městě a kochali se starobylou krásou. Město je nádherné. Myslím, že bych se sem chtěla ještě jednou vrátit. Znovu si projít ty úžasné uličky, znovu si dát k obědu úplně první Italskou pizzu, která byla bezkonkurenční. Tenounké křupavé těsto, potřená vařenými rajčaty, tenké plátky mozzarely, a kousky parmské šunky. Dokonalost. Žádné pronikavé koření, jemná chuť. Opravdu úžasná. K tomu jsme si dali ovocné pivo a seděli jsme uprostřed starého města vedle katedrály Santa Maria del Fiore. Katedrála s červenou kupolí. Sluníčko pálilo, obloha modrá a všude kolem městský ruch turistů. Kouzelná atmosféra. Koupila jsem si tam černý průsvitný šátek s tyrkysovým vyšívanými květy. Černoch, který mi jej prodával, uměl jako jeden z mála německé číslovky a dost jsme se nasmáli tomu, že si spletl 10 euro s deseti tisíci. Vlastně je to fajn vzpomínka. Když jsme kolem stánku procházeli ráno poprvé, šátek se mi líbil, ale nekoupila jsem si ho. Po obědě jsem si ale řekla ano, na památku, a tak už jsme rovnou mířili ke stánku a černoch mi připomněl vtip s číslovkami. Bylo to milé, že si pamatoval ten krátký okamžik mezi tolika turisty. Bylo poledne, a tak po zkušenosti z předchozího dne, jsme se rozhodli pokračovat v cestě během odpolední siesty. Rovnou k moři. Strašně moc jsem se těšila.

Směr Ansedonia – Orbetello. Cesta z pevniny na poloostrov.

Krajina kolem nás se měnila, přibývalo palem a kaktusů. Když jsme přijeli na místo, lemovala silnici parkoviště a piniové háje. Mezi borovicemi byli stolky a lavice, a tak to bylo ideální místo k parkování. Zaparkovali jsme u jednoho křoví, kde jsme mohli auto mít schované, zároveň byla i možnost si odskočit na záchod a k moři to bylo cca 50 metrů Dokonalé místo schované ve stínu před žhnoucím sluncem. Teploměr v autě ukazoval 36° C. Hned jsme šli na pláž. Byla poloprázdná. Jen sem tam lidé. Moře čisté, teplé, vlny tak akorát a všude klid. Koupali jsme se až do večera. A samozřejmě hned nás tady odchytil černoch s náramky a řetízky a spustil svou story o dítěti co má doma a otravoval tak dlouho, dokud jsme mu nedali alespoň dvě eura. Na oplátku nám uvázal barevnou šňůrku na zápěstí a ta nás provázela pro štěstí po celou dovolenou. Fotila jsem, západ slunce jsme si užili a cikády nesnesitelně řvaly, ale to bylo úplně jedno. Snad jen dusno a horko v autě, nebylo na spaní úplně nejlepší. I tak jsme se vyspali dobře. V noci nás někdo kontroloval, asi hlídač z parkoviště.

6.9.2020  Ansedonia – Orbetello

Ráno bylo super. Uvařili jsme si kávu, pořádného turka, do našich plecháčků a nasnídali se u stolu v piniovém háji. Po snídani jsme si kafe vzali s sebou na pláž. Courali se ve vlnách, popíjeli jsme kávu, pustili jsme do moře všechny starosti a problémy posledních týdnů… bylo krásně. Pláž byla liduprázdná, jen my dva. Čekali jsme až se sluníčko vykulí. Voda byla teplá a příjemná. Idyla. Celé dopoledne jsme sbírali mušle, kamínky, koupali jsme se a kolem poledne jsme se zas vydali na cestu. Směr Ostia do hotelu Ping Pong. Cesta ubíhala rychle a s jednou zastávkou jsme odpoledne dojeli do Ostie. Krásný a příjemný hotel. I město bylo vcelku pěkné. Jen pro nás to bylo trochu zklamání. Všude jen hotelové rezorty. Na pláže jen po zaplacení vstupu. Všudy přítomná kontrola, roušky. Proti pláži, kterou jsme opustili tohle byla nesvoboda. Jakoby člověk nemohl ani dýchat. Nesmyslná nařízení kvůli covidu. Nařízení a omezování.

Všude je cítit, jak se to každý snaží obejít po svém, ale také je zde dostatečné znát, jaké důsledky finanční by to mohlo mít. Jsme tím celkem rozladění. A tak jsme se vydali po Ostii, porozhlédnout se. Nijak zvláštní nám nepřišla. Vše je dělané hlavně pro turisty. Velké zábavní parky, promenády a molo do moře. To bylo fajn při západu slunce. Pro nás bylo důležité koupit si někde balíky s pitnou vodou a dát si někde něco dobrého.

7.9.2020 Ostia

Snídaně byla hodně jednoduchá. Káva a croasant, džus podle výběru. Ale stačilo to. Prošli jsme si město ještě o kousek dál, ale po obědě jsme se vrátil na pokoj a před horkým poledním sluncem ve městě jsme raději zalezli odpočívat. Odpoledne jsme se vydali do Říma. Našli jsme na okraji centrální parkoviště a dál metrem jsme chtěli zajet prohlédnout si památky. Bohužel tenhle první den se nám nějak nedařilo. Vrátili jsme se do Ostie a zkusíme to další den.

8.9.2020 Řím

Podařilo se nám najít trasu metra, kde ideálně vystoupit a kam směřovat. Opět jsme parkovali na centrálním parkovišti. Z metra jsme si odnesli zajímavý zážitek, díky kterému jsme se opravdu dost nasmály. Záchody v metru. Při našich cestách hrají záchody dost podstatnou roli. To je jasné. V horku člověk hodně pije a horko bylo příšerné. Ve městě snad se i násobilo. Tak jsme prvně než jsme se kamkoliv vydali zašli na toaletu v metru. Trochu jsem měla strach, co nás bude čekat. Řím byl špinavý, a tak jsem byla mile překvapená záchodem. Stály jsme před obrovskými kovovými dveřmi. Musí se vhodit mince, aby se dveře otevřeli. Pak jsem vstoupila dovnitř a dveře se za mnou zavřeli. No nebyl to úplně příjemný pocit a ze všech těch nápisů, tlačítek, italského drmolení – návod nejspíš – jsem byla nejistá. Doufala jsem, že mezi tlačítky to zelené je k otevření dveří. Naštěstí ano… už už jsem chtěla říct Pavlovi, ať proklouzne dveřmi, než se za mnou zase zavřou, ale pak jsem si to rozmyslela…. A ještě, že tak. Sotva se dveře zavřeli, chtěl Pavel vhodit minci do přístroje, ale svítilo to červeně a ozval se hukot… bylo slyšet sprchu, jak za kovovými dveřmi probíhá očista a pak hukot odsávání, pravděpodobně vody. Taky, že ano… pokud by tam Pavel býval vešel, měl by to i s koupelí :D a tak když konečně přístroj ochotně spolkl minci, naskytl se nám pohled po otevření dveří do místnosti. Vše zářilo čistotou a bylo vidět, že i podlaha je čerstvě umytá. No smáli jsme se ještě hodně dlouho potom. Představa toho, že by tam Pavel vešel…

Řím byl na památky nádherný. Jen to horko, všudypřítomný chaos a lidé. Viděli jsme vše. Prošli jsme si vše pěšky a byl to hodně vyčerpávající den. Coloseum, Fontána, Španělské schody… Vatikán. Vatikán se mi moc líbil. Přesto to bylo vyčerpávající. Horko k nesnesení. Ale vše jsme zvládli. Ideální obuv do města byli pohodlné tenisky. A i když jsme byli oblečeni opravdu letně, tak bylo nesnesitelné horko.
A postřehy z města… Skútr je naprosto neodmyslitelnou součástí dopravy po městě a kdo v Itálii nemá skútr, není pravý Ital. Není nic divného vidět na skútru jet i tři lidi, včetně děcka.  Dopravní předpisy??? Ano, jistě tu nějaké jsou, ale nám zůstali asi utajeny, a tak jediné a díky Bohu za to, se dalo spolehnout na semafory. Jinak nikdo v podstatě nerespektoval značky tipu STOP, Dej přednost v jízdě, a Přechod pro chodce je lepší si vždy vybojovat. Tak trochu Ruská ruleta… vejdeš a modlíš se, aby Tě nepřejeli. :D Už chápu, že jsou Italové tak nábožensky založení…
Čas jako v Alence za zrcadlem se opět zastavil mezi 12 a 16 hodinou. Tak jsme šli do maličké restaurace na oběd. Kousek od Fontány di Trevi. Bylo to dokonalé. Sám pan majitel obsluhoval, celá ta maličká restaurace byla v příjemném stylu, žádní lidé a pizza naprosto excelentní. Pohoda, klid a tichá hudba. Relax. Tam jsme načerpali sílu a vydali se dál po městě.
celkový dojem z Říma byl celkem fajn. Italové se nenamáhají mluvit jinou řečí, než italsky. Občas se překonají a mluví anglicky. Přesto to nevadilo. Základní fráze jsme se naučili. Všudypřítomná policie na mě nepůsobila dobře. Bylo to divné. Ale jak jsme se dočetli, chrání si tak vše před atentáty.
Do hotelu jsme se vrátili pozdě odpoledne. Večer jsme ještě zašli na plněnou housku a malé pivko.  

9.9.2020 Neapol – Vesuv 1281 m.n.m.

Již večer jsme se pobalili. A také večer nám psal Jakub. Mirka už byla v nemocnici a připravená k porodu. A po snídani, zrovna když jsme si jeli nakoupit další balenou vodu, přesně v 08:08 hodin se narodila maličká Robin Anna. Váha 2 850g a obrovské množství vlásků. Byl to úžasný moment naší cesty. Tak jsme opět bába s dědkem. Už po páté.
Opustili jsme hotel, Ostii a vyrazili směr Vesuv. Tam jsme plánovali prožít další noc. Jeli jsme celý den. Neapol byla kapitola sama o sobě. Byl-li Řím co se týče dopravy chaotický, pak Neapol byla naprosto a úplně bez pravidel. Nic není divné, pokud v protisměru na kruháči jede na skútru chlap a vedle něj kluše kůň. Značky jsou jen pro doplnění výzdoby města, lidé si chodí po ulicích a silnicích, jak chtějí. Na to abych si zaběhla do krámečku s ovocem a zeleninou mi místní italský prodavač musel zastavit dopravu. Vešel do silnice, gestikulací dal jasně najevo, že potřebuji přejít a já, jako princezna přešla rušnou ulici. Dostala jsem s úžasným úsměvem velkou broskvy navrch grátis a opět mě pán vyprovodil ven na ulici s tím, že znovu mi zastavil provoz, abych mohla v klidu přejít. Maličkost? Možná pro něj. Pro mne zážitek, který je třeba si zaznamenat. Ovoce, broskve, opuncie chutnají z vyhřátého sluníčka božsky.
Neapol a její periférie byla nekonečná. Úmorná a pro Pavla vyčerpávající sledovat provoz, nenabourat a proplést se zdárně uličkami. Nejen to. Neapol, její periférie jsou neskutečné smetiště. Opravdu obrovské haldy bordelu, odpadků a puch. Doprava houstla, předpisy byli víc a víc široký pojem. A tak jsem sledovala dění kolem. Musela jsem se smát tomu, jak na jedné benzíně si obsluha rozestaví venku židle, klábosí, popíjí a pokuřují. Když si vzpomenu na přísné normy, předpisy, zákazy a příkazy v Čechách musím se smát. Nebo je mi smutno?? Kdo z nás na tom byl líp? Italové mají na vše dost času. Nikam nespěchají. Vládne tu klid v naprostém chaosu. Vlastně jim závidím. Žádný stres, pohoda, klídek, tabáček.

Tady jsme se rozhodli přespat. Na samotný vrchol vedli dvě cesty. Nicméně jedna nevedla tak úplně na vrchol, ale končila pod vrcholem, kdy po serpentýnách se otevřelo parkoviště chráněné malým lesíkem. Druhá vedla těsně pod vrchol. Tam nás čekalo překvapení v podobě vstupného. To jsme nevěděli, že vstupenky se musí koupit den dopředu a zarezervovat. I podle italského výkladu jsme to pochopili. Ale nijak moc nás to zas nemrzelo. Na úplný vrchol nepůjdeme a jsme rádi, že budeme na Vesuvu spát. Na cestě k parkovišti jsou skvělé výhledy. A to je pro nás možná lepší. A tak jsem si sedla na velký vyhřátý kámen a dívám se na Neapol shora, v dálce vidím Capri a další ostrov, všude se dělá zvláštní mlha. Západ slunce je kouzelný. Všude ticho, teplo a klid. Fotila jsem vše a bylo to moc příjemný. Spát ale u silnice se mi nechtělo. Tak jsme sjeli na parkoviště a tam už krom nás se chystalo ke spánku dalších několik lidí z karavanů. Spali jsme u plotu a dlouho do noci se ozývalo pištění zvířat, která se spolu kočkovala. Vypadalo to na nějaká liščata nebo něco podobného.

10.9.2020 LIDO FRANCESKO ACESSIO E CHIARA

Svítání na Vesuvu nebylo nijak zajímavé. Popojeli jsme zpátky na místo, odkud jsem fotila. Tak jsme se nasnídali, hlavně jsme si udělali kafe. Pořádný, do našich plecháčků. Hygiena proběhla tzv. ubrousková. Vlhčené ubrousky jsou geniální pro takové chvíle. Pak jsme se vydali na cestu. Směr Calábrie. 

Pozorování cestou bylo fajn. Pompeje jsme vynechali, nechtělo se nám tam jet, po zkušenosti z průjezdu Neapolí, kterou jsme museli i teď. Jeli jsme a čím dál víc bylo vidět i migranty. Nebylo to nic příjemného.
Občas jsme udělali pauzu na záchod, na jídlo nebo na kafe. Pozdě odpoledne jsme se dostali k místu, které se nám moc líbilo na přespání. Kousek od hlavní silnice, ale přesto zastrčené stranou. Pláž téměř prázdná, jen pár místních. Klid a pohoda. Pláž byla z části písečná a do moře hodně kamenitá. Ale moře naprosto čisté, teplé a po cestě to bylo báječné osvěžení. K večeru jsme se na pláži najedli a chystali se ke spaní. Jedna věc tady byla zvláštní. Ve chvíli, kdy zapadlo sluníčko, byla tma. Ne šero, ne takové to, že ještě prosvítá světlo mezi mraky. Tma. Stáli jsme stranou od pláže, kde bylo i bistro. Spíš ve tmě. Majitel za námi přišel a nabídl nám, ať si přejedeme k jeho bistru. Sice vše zavíral, ale nechal nám otevřené záchody, bylo tu dost světla a my byli řádně překvapení. Záchody čisté, voňavé, s toaletním papírem a mýdlem. Mohli jsme použít i sprchu venku u bistra... Ráno nám uvařil i kávu. A já už tušila, jak mi štve, že jsme si zamluvili hotel. Tady odtud se nám vůbec nechtělo odjíždět. Bylo prima ráno pozorovat probouzející se pláž, courat se zase ve vlnách s hrnkem kávy.
Pláž nesla název LIDO FRANCESKO ACESSIO E CHIARA. Tady jsem měla pocit, že bych si tu nejraději koupila podobný plážový domek a už nikam nejela. Tohle místo mělo nádhernou positivní vibraci. Chudý kraj, ale přívětivý. Z jedné strany se díváte na moře a z druhé na pohoří kolem. Rybáři po ránu se vracejí na svých loďkách se svým nočním úlovkem, přicházejí první návštěvníci pláže a společně se zdraví. Čas je tady jiný. Plyne jinak. Nikdo, nikam nespěchá. Jsme teď a tady. Šumění vln, teplé sluneční paprsky, klid a pohoda.  Jen to jejich picollo mě dohání k šílenství. Copak to je nějaké kafe???

11.9.2020 Villagio Stromboli

Hotel byl rezervovaný a zrušit ho, by nás stálo peníze. Takže jsme se celkem smutní rozloučili a vydali na cestu.

Po 3,5 hodinách jízdy s jednou zastávkou na kávu jsme přijeli do hotelu Villagio Stromboli. čtyřhvězdičkový hotelový komplex, který se skládá ze dvou větších a několika maličkých budov, kde jsou jednotlivé pokoje. Malé domky – pokoje jsou důmyslně propojené cestičkami a je to krásné. Spousta rostlin, stromů a vůně a vše s výhledem na nádherné modré moře. Ale… ale pláž s dědulou a dojmy z minulé noci a dne jsou v nás asi víc, než bychom chtěli.  Vše tam bylo útulnější a svobodnější. Parkovali jsme na pláži… ráno jsme jen vystrčily nohy z auta a byli jsme v moři… tady je cesta k moři dlouhá. Téměř kilometr z prudkého kopce. Tam nás čeká plážový bar, pláž hotelu… lidí sice nebylo moc, ale už to nějak vytratilo to kouzlo. Hned po ubytování jsme si šli hledat nějaké „naše“ místo, kde bychom mohli být sami a v pohodě. Našli jsme. Krásné obrovské balvany u pláže, o které se rozbíjela jedna vlna za druhou. Vlny byli veliké a vítr se zvedal. Začalo lehce pršet a v dálce zahřmělo. Během několika vteřin se přihnala veliká bouřka. Nevěděli jsme kam honem jít a tak jsme se snažili v tom lijáku běžet zpět do hotelu. Do kopce, v tom dusnu a slejváku to šlo mizerně. Po pár metrech jsme byli úplně promáčení a já měla strach o foťák. Tak jsme se schovali v prvním domku, který jsme potkali. Zdál se být prázdný. Na terase jsme seděli schovaní a najednou se otevřeli dveře a vykoukla hlava ženské s blond růžovými vlasy. Zvala nás dál, ale odmítli jsme i když se bouřka rozjela v plné parádě. Bylo slyšet, že někam telefonuje a za chvíli se objevil portýr z hotelu na elektrickém autíčku. Tyhle vozíky se používají i na golfových hřištích a tady s nimi personál objíždí jednotlivé domky.  Starší pán nás naložil a odvezl až k pokoji. Bydleli jsme úplně nahoře, nad jídelnou a výhled tu byl úplně úžasný. Pokoj byl velký, koupelna krásná, a tak jsme se převlékli a uvařili si kafe a postavili si jej ven na stoleček. Bylo fajn chvíli jen tak sedět a nic nedělat. Naproti nám byl byt. Viděli jsme, že tam i číšníci nosí jídlo. Po dalším dni nám došlo, že tam bydlí pan majitel s rodinou a nebyl to nikdo jiný než pán, který nás přivezl v dešti a bouřce. Tak jsme byli hned známý. Museli jsme se tomu zasmát. Nikdy a nikde jsme prostě nemohli bydlet jen tak. Vždy jsme se něčím museli „ukázat“ Ženská, která pro nás zavolala pomoc, se jmenovala Marie a dělala na hotelu pokojskou. Ještě několikrát jsme ji potkali.

16.9.2020

Poslední snídaně, zaplatit a hurá na další cestu. Je to úleva, hotel byl fajn, ale ta cesta a vidina spaní na nějaké další pláži byla zas super. První naše zastávka byla na hřbitově. Ano tam. Chtěla jsem to vidět. Míjeli jsme jich během cesty několik a byli zvláštní. Jsou to krypty. Při vchodu na hřbitov vplujete do úzkých uliček, kde jsou vysoké krypty. Hroby jsou naskládané vysoko na sobě a vše je ochráněno žulovými deskami. Podle každé té krypty se dá lehce poznat, kdo jak je zámožný. Dovnitř jsou prosklené dveře, oltář s fotografií a jménem, váza na květiny a na oltáři prostor pro vše, co člověk svému zesnulému přinese. Byli tu vidět sošky andělíčků, drobné dárky, květiny, kresby od dětí. Vše bylo čisté a člověk měl uvnitř soukromí a možnost rozjímání a čas na vzpomínky. Tak, jak už to u hřbitovů bývá, bylo to i tady naplněné zvláštní energií, bylo tu ticho, všude rostli vysoké keře, spousta květin. Přes krypty nebylo vidět nikam než po trase uliček. Trochu jsem se bála, abych tu nezabloudili. Zastavovali jsme se u jednotlivých hrobek, ale dlouho jsme se tu nezdrželi. Tak, jako na většině hřbitovech mě přepadla úzkost a divný pocit zimy. I v tom parnu, kde ve stínu bylo 36°Celsia. A tak jsme raději zas pokračovali v cestě.
Druhá zastávka byla na kávu. Castelo Federicano. Ale nezůstali jsme a jeli dál. Projížděli jsme městy podél pobřeží mimo dálnici. Bylo to jakoby ani města nekončila a jedno navazovalo na druhé. Zas jsme potkávali spoustu opuštěných nebo rozestavěných hotelů. Torza nedokončených staveb, které byli nejspíš jistě v původním záměru nádhernými plány pro hotely a resorty. Nechápala jsem to, ale vypadá to, jako by bylo v Itálii období, kdy dostal každý, kdo se pokusil o rozvoj ekonomiky dotaci a vzápětí, po obdržení peněz vše nechal ležet ladem. Byla to obrovská škoda. Nejen to, těch budov, které byli nedokončené a ve stavbě se nepokračovalo, bylo obrovské množství. Po každé mě přitom napadlo, že mi mrzí, že nemám peníze. Okamžitě bych jeden takový hotel koupila a rozjela tady podnikání. U moře… bavilo by mě to. Vlastně je to něco, čemu dobře rozumím a byl to takový můj malý sen odjakživa. Mít malý pension na nějakém úžasném místě v horách nebo u moře. Dnes už bych to asi nechtěla, ale ještě před 25 lety, když jsme si tohle plánovali s mou mámou, to byl nádherný sen. Dělala bych to, čemu rozumím a co mě baví. Cesta byla už únavná a měli jsme před sebou ještě hodně kilometrů. K večeru jsme i našli další místo na spaní a zas u písčité pláže. Zas takové to fajn místo, kde jsme si zas uvědomili, že příště si přespání v hotelu budeme plánovat, až cestou. Bylo to trochu rušnější místo. Rybáři do noci nahazovali sítě a svítili si na úlovky, ale bylo to zajímavé pozorovat. Asi lovili ústřice, nebo kraby.

17.9.2020

Ráno to byla radost. Kafe na písčité pláži. Písek byl jemňounký, moře burácelo a všude plno mušlí. Nádhera. A zase všude prázdno a jen rybáři už tu zas seděli u svých prutů. Nádherné místo. Šli jsme se projít po pláži a dalo by se jít opravdu daleko. Pořád jsme sbíraly mušle, nebo různé úlomky perleti. Krása… bylo zataženo a sluníčko tedy nepálilo tak, jako předchozí dny. O to příjemnější to bylo. Ale museli jsme jet dál. Bylo mi smutno. Tak nějak jsem tušila, že tohle je rozloučení s mořem. Dalo nám toho hodně, ale bylo mi smutno. Ahoj moře… tak třeba zase někdy příště…
Ten den jsme se zastavily ještě v jednom městě a nakoupily nějaké dárky co nám chyběli, jídlo a jeli jsme…Charakter města se postupně měnil. Ubývalo chudých čtvrtí a mnohem víc byli vidět bohaté uzavřené hotely. Cesta ubíhala pomalu. Podél pobřeží lze jet jen rychlostí kolem 50/h. Maximálně 70. V podstatě stále se projíždí městy. Bylo to únavné, zdlouhavé a už nás to ani nebavilo tak, jako na začátku. Rozhodli jsme se změnit plán. Najeli jsme na dálnici. Zakoupili jsme si dálniční známku a rozhodli se, že dovolenou ukončíme o den dříve. Už se nám nechtělo drkotat mezi městy a spát někde ve městě na parkovišti. Pavel se rozhodl jet celou noc. Jeli jsme. I na dálnici to bylo dlouhé, ale o mnoho lepší, než se dalších 16 hodin ploužit po pobřeží a pak ještě středem Itálie. Cesta ubíhala dobře. Kolem 3 hodiny ráno jsme si na chvilku zdřímly. Domů jsme přijeli v 7 hodin ráno. Byli jsme zpět. Zdraví a spokojení.

Krásná dovolená. Plná kontrastů a zážitků. Nabrali jsme zkušenosti zas pro příště. Zjistili jsme, co a jak zas upravíme v autě na delší spaní, abychom využívali hotely jen minimálně a hlavně! Viděli jsme a ochutnali tři různá moře. Tyrhénské, Jónské a Jaderské. Každé má svoje kouzlo, svou vůni, svou chuť. Každé má jiné pobřeží a každé vyplavuje jiné drobnosti. Nasbírali jsme si spoustu mušlí, kamenů, ale i pískovaných skleněných střípků. Projeli jsme krajinu Itálie. Viděli jsme Italská pohoří, vesnice a města. Prošli jsme si památky a ochutnali jejich kuchyni, která je opravdu luxusní. Je jiná než ta, kterou se snaží napodobit mnohé pizzerie u nás. Je lehká, chutná a nikde žádný kečup a kvanta oregana. Bylo to opravdu skvělé… až na to kafe! Ale to, to si vozíme s sebou všude a k němu naše cestovní plecháčky. Bez toho by žádná dovolená nebyla dovolenou! :) 

14 dní cestování. 4 180 km. Spousta zážitků a spousta chutí a vůní. Každý den byl jiný a každý den stál  za to!