Horký vzduch na rozpáleném, přeplněném parkovišti vytvářel své fata morgany. Vše bylo od slunce rozžhavené a dusno jen stěží dávalo možnost se nadechnout.

Přeplněná nákupní centra, spousta upocených lidí, směsice různých pachů… bylo mi špatně. Nohy se mi podlamovaly a měla jsem dojem, že snad ani nedojdu k vozu. Celé tělo se mi chvělo… proč…. copak na tom je něco jiného, vždyť je to stejné, stejné jako dřív… ale někde uvnitř jsem cítila to, jak jiné by to mohlo být.

Myšlenky mi přelétaly jedna ke druhé… ordinace, lékař, bílý plášť…nadějný úsměv, nadějná útěcha, naděje… naděje umírá poslední. A zas mi myšlenky přelétají k jiné chvíli… tvůj pokoj, bílý plášť, výsledek… na co si myslela….

Myšlenky dovířily a já se vracím pohledem na parkoviště… ach ano… tady. Vyndala jsem klíče a otevřela dveře auta, aby se alespoň zdánlivě vyvětral rozpálený vzduch uvnitř. Sednout si do něj jsem neměla odvahu… dosedla jsem proto na obrubník vedle auta a vytáhla krabičku cigaret… jednu si zapálila a lačně do sebe natahovala kouř. Ruce se pomalu přestávaly třást, ale i přes nechutné horko mnou projelo mrazení a na rukách mi naskočila jemná husí kůže… jak dlouho ještě… kolik dní… vír myšlenek mi svištěl hlavou. Zas jen čekání… diagnóza… verdikt… a co dál…Mrazení mi projíždělo tělem a já měla pocit, že se snad nebudu moc hnout… v tom jsem před sebou, na zaprášeném betonu uviděla motýla. Točil se dokola a třepotavě mával křídly… pozorovala jsem ho… byl zesláblý a přesto se s nezlomnou silou pokoušel máváním křídel nadzvednout a letět. A zas tu byl mě důvěrně známý obraz, jenž mi vstoupil do očí.

Okraj postele na které sedím, v rukou držím tvou dlaň, dívám se ti do nehybné tváře, do modrých vyhaslých očí, zas je tu ta beznaděj, touha to změnit…. bezmocně pouštím tvou ruku, ne nepláču, jen se na tebe dívám, chci ti toho tolik říct a chybí mi slova, chybí mi hlas, který by je vyřkl. Ach mami… tohle ještě není ten správný čas… opouštím obraz a podívám se na motýla. Mávání křídel a silná touha po životě…

Najednou jako bych i já cítila vůli žít, mrazení ustalo a já cítila důvěrně známý pocit… ticho, vědomí, že už je na vše pozdě a touha to změnit se potácela v zoufalé a svíravé beznaději…třepotání motýlích křídel… chuť ještě tady být, touha vrátit čas, nezlomná síla začít znovu mísila se s naprostým vyčerpáním, únavou, odevzdáním se.

A jakoby se zastavil čas… třepotání ustalo, křídla se rozevřela a chtěla ukázat světu svou nezměrnou krásu, jakoby se chtěla dostat k očím nevšímavých postav, které se hnaly za svou nenasytnou konzumní touhou, ke svým nablýskaným auťákům a vůbec je nenapadlo sklonit hlavu a věnovat pohled umírajícímu motýlu… Zvedla jsem se a vzala to lehýnké, křehké stvoření do dlaně. Prstem jsem se jej lehce dotkla a cítila jsem poslední vteřinu… poslední záchvěv života…. stejně jako tehdy… Položila jsem jej do ostrůvku trávy, nasedla do nablýskaného auťáku a s pocitem vnitřní rozervanosti, lítosti a smutku jsem odjížděla vstříc své beznaději. Nebo snad naději, touze, lásce a životu… snad.

V dálce za mnou zůstal letmý dotek motýlích křídel, motýlí tanec smrti….