MECLOV - 5. DUBEN 1947
I když se číslo 70 často lidmi narozeninově oslavuje jako významné výročí, pro Volyňské Čechy z Ivaničska je to číslovka magická. A jaro roku 1947, se pro ně stalo vskutku historickým. Vždyť tato čtvrtá generace Čechů, kteří v létech 1868 odcházeli z Čech a začali hospodařit na úrodných pozemcích Volyně v carském Rusku, nyní naplňovala dávný sen svých předků . Navrátili se domů…
Dle repatriačních dohod po válce, se mohli Češi vrátit zpět do tak vytoužené a idealizované vlasti. Začátkem roku 1947 začaly první vlakové transporty do Československa.
Transport putující do západních Čech odjel z Volyně koncem března. V Horšovském Týně část rodin vystupovala, aby osidlovala usedlosti v blízkosti okresního města, další lidé pokračovali v cestě na nádraží do Meclova . V této střediskové obci se usídlilo mnoho rodin, jiné našly domovy v nedalekých Srbech, Polžicích… Čekalo je mnoho práce, starostí, vždyť dva roky poválečného a neřízeného života na vesnicích vedlo k rabování a vybydlování opuštěných domů, do kterých se oni nyní stěhovali. Jejich houževnatost a pracovitost jim pomohla ihned začít hospodařit v nových podmínkách, přizpůsobili se prostředí, zvyklostem, ale především si navzájem velmi pomáhali. Vždyť na Volyni jim právě ta česká a sousedská sounáležitost pomáhala přežívat všechny těžkosti daného prostředí. I přes nové politické uspořádání v době kolektivizace a socializace venkova se zapojili do práce, studia, do veřejného života. Na vesnicích i ve městech.
Vzpomeňme na své krajany, statečné vlastence, kteří v 19. století odešli za prací do Ruska, aby zde na Volyni zakládali české vesnice. Zde byli pověstní pro svoji řemeslnickou zručnost, byli také výteční a pokrokoví hospodáři. I v obtížných letech politických zvratů, důsledků nacionalistických , náboženských a válečných poměrů 1. a 2. světové války si stále udržovali svůj český jazyk, tradice, spolkovou činnost i společenský život, zakládali kapely, hasičské sbory apod. A v době nejtěžších válečných poměrů čeští muži rekrutovali do nově vznikající 1. československé samostatné jednotky generála Ludvíka Svobody, zúčastňovali se těžkých osvobozovacích bojů na polském, slovenském území a jako vojáci došli až do májové Prahy. Za podíl a zásluhy na osvobození vlasti bylo Volyňským Čechům umožněno vrátit se i s rodinami do Československa. Mnozí se tohoto okamžiku nedožili. Vzpomeňme společně na jejich hrdinství…
Velký obdiv a poděkování patří především panu ing.Slavomíru Lokvencovi z Polžic u Horšovského Týna, který byl jako malý kluk svědkem i této historické události návratu , který zpracoval a vydal v r. 2009 KRONIKU IVANIČSKA . Jeho počin je nenahraditelným dokumentem pro nás, pro potomky Čechů z Volyně, kteří jsme se již narodili v Čechách, na Domažlicku . Věřím, že i ostatním občanům připomeneme, jak důležité je nezapomínat na historii, být patrioti i vlastenci.
Jiřina Novotná – Součková
